Každý máme svůj koberec

Silou mysli emoce neuchopíme, ani nepolapíme, ani neztišíme, ani nezkrotíme. Maximálně se nám podaří je někam zasunout.  Když říkáme, že takové věci „zametáme pod koberec“, ve skutečnosti se děje to, že se ukládají někam do těla. Například, láska a radost běží do srdíčka a odtud přímou linkou do Duše. Smutek míří do plic, vina do ledvin, a tak dále a tak dále. Každá emoce, má v těle svůj „koberec“. Pokud máme tento zametací návyk, dříve či později nám začne tělo dávat najevo, že toho má tak akorát nebo, že je dokonce naším metením pod koberec přesyceno. Tu nás píchne, tu zabolí, a když nedbáme, tak přitvrdí, až nakonec propukne nemoc. Ta přichází ve chvíli, kdy zcela opustíme, či odevzdáme moc nad situací, která emoci způsobuje.

Když se zvedne emoce, je mnohem vhodnější ji projít si všemi jejími fázemi, včetně, někdy možná vyhroceného vrcholu. Tím tou emocí projdete a následně se uvolníte. Je to daleko vhodnější, než ji chtít přebít myslí, zracionalizovat a někam zasunout.  Na rozbor situace je vždy čas až potom. Tím myslím ve chvíli, když jste schopni jít do nadhledu a podívat na celou situaci z ptačí perspektivy. Pak můžete lépe pochopit, o co ve vašem chování vlastně šlo a buď to příště udělat stejně anebo jinak.

Takovou změnou návyku chování a porozumění příčině vás velmi laskavě provede Kvantová anatomie. Kurz, kterým nadšeně provázím už více, než pět let, podívejte se ZDE