Na jaře jsem doprovázela manžela do Španělska. Pět týdnů dešťů, bouřek a chladného počasí…řekli byste, že počasí, do kterého by ani psa nevyhnal. Na fotkách to vypadalo, jako záběry z Rujány a nikoliv ze země plné slunce a tepla. O to víc mne překvapil a zároveň zaujal zážitek, který se dostavil dva dny před odjezdem zpět do ČR.
Už od rána jsem cítila hluboký smutek, tzv. bez objektivní příčiny. Odpoledne za námi přijel na návštěvu kamarád, aby se rozloučil a položil mi otázku? „Tak co, už se Ti stýská?“ Téměř mi ta otázka vyrazila dech. Bylo to totiž ono…stýskalo se mi. Ale po čem?
Po příletu jsem začala pátrat v kvantovém poli a už to vím…
V minulosti jsem ve Španělsku žila několik velmi hezkých životů, avšak vždy jsem odtud musela odejít a vždycky jsem u toho prožívala velký smutek. A tak, abych se před takovým dalším prožitkem ochránila, přetnula jsem kdysi, při posledním nuceném odchodu ze země, energetickou linku. To pak způsobilo, že jsem měla doposud v tomto životě pocit, že nemám ke Španělsku žádný vztah, že je to pro mne zem, která mi tzv. nic neříká (na rozdíl např. od Itálie či Bali). To, že jsem lidem mluvícím španělsky rozuměla a velmi rychle začala mluvit, jsem přisuzovala mým vlohám dobře se učit další jazyky. Teď, když píšu tento článek, mám velmi tajemné pocity, z toho, co všechno ze španělské země znám, co jsem tam prožila a na co se postupně rozpomínám. Je to hodně hezké a já jsem ráda, že to s vámi mohu, touto cestou sdílet. Duše si takto hluboké prožitky pamatuje.
S láskou, Alena